Zpěvy sladké Francie

Král Looys

Král Looys sedí před hradem,
Svou dceru drží v klíně svém.
Ta žádá býti provdána
Za statečného Deona.

"Má dcero, zanech Deona,
Neb šelma je to proradná:
Chudšího není rytíře,
Ten nemá ani halíře."

"Já Deona se nechci vzdát,
Jej vždycky budu milovat,
A víc než matku svou, příbuzné,
Než vás, jenž tak rád máte mne."

"Sem rychle! Kde jste, drábové,
Mí žalářníci, sluhové?
Ji do věže odveďte hned,
Ať víckrát nezří boží svět!"

Tam sedm roků seděla,
K ní živá duše nesměla.
Když sedmý rok u konce byl,
Tu otec dceru navštívil.

"Jak daří se vám , dcero má?"
"Zle otče můj, jsem nešťastná.
Mne červi žerou v těchto zdech
A nohy hnijí v okovech.

Zda, otče můj, vám možno jest
Dát halířků mi pět neb šest,
By žalářník se obměkčil,
Mým nohám pouta ulehčil!"

"Já peněz, dcero, dosti mám;
Tisíce, miliony dám
A všechny budou pro tebe,
Jen zřekneš-li se lásky své."

"Než lásku svou bych zradila,
Radš ve věži bych zhynula."
"Pak, dcero má, tu zahyneš,
Už nikdy zdráva nebudeš!"

Nablízku krásný Deon byl,
On psaníčko jí podstrčil.
Tam slova byla napsána:
"Nezapomeňte Deona,

Má krásná, mrtvou dělejte,
V Saint-Denis nést se nechejte.
Já v pravou chvíli přijdu tam
A pochovat vás nenechám."

Tu kráska rady poslechla,
V té chvíli duši vydechla.
Do rakve položili ji
A nesli do Saint-Denis.

Král s pláčem kráčí za rakví
A před ním kněží zpívají.
Sto mnichů, třicet kněží též,
Biskupů v mitrách tolikéž.

Vtom krásný Deon tudy jde:
"Zastavte, kněží, zastavte!
Mou milou jdete pochovat,
Chci otčenášek odříkat."

Z ryzího zlata nůž on vzal
A lněný rubáš rozpáral.
Jak na ústa ji políbil,
Úsměv se na nich objevil.

"Nuž hleďte, kterak zrazen jsem
Svou dcerou, krásným Deonem,
Ať tedy zasnoubí se s ním,
A více ať o tom neslyším!

Ať trouby zazní, hudba hrá,
Má Deona mít dcera má.
Když dcerka touží po lásce,
Jí otec marně bránit chce."

"Je láska přec jen krásná věc!"
Nejmladší nato řekl kněz.
"My přišli jsme ji pochovat,
A teď ji budem oddávat."

Tato ukázka je ze Zpěvů sladké Francie - sbírky francouzských lidových písní a básní z 15. až 18. století, které Hanuš Jelínek přeložil půvabnou a prostou formou, přičemž zachoval styl původně zpívaných písní.

Žáci 7. třídy se rozhodli ukázku zdramatizovat a podařilo se jim to na výbornou, o čemž jistě svědčí přiložené fotografie.